Přeskočit menu

Grammar

Výslovnost

Písmena. Abeceda a názvy hlásek

Písmena
Písmena latinské abecedy: a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z
Česká písmena: souhlásky č ď ch ň ř š ť ž
Česká písmena: samohlásky á éě í ó úů ý
Abeceda a názvy hlásek
aa
ádlouhé a
bbe
cce
čče
dde
ď
ee
édlouhé e
ěe s háčkem
fef
gge
hha
chcha
ikrátké měkké i
ídlouhé měkké i
jje
kka
lel
mem
nen
ň
oo
ódlouhé o
ppe
qkve
rer
ř
ses
š
tte
ť
uu
údlouhé u
ůu s kroužkem
vve
wdvojité ve
xiks
yypsilon, tvrdé i
ýdlouhé tvrdé i
zzet
žžet

V případě neporozumění se jméno nebo příjmení obvykle nehláskuje po jednotlivých hláskách, ale opakuje se tak, jak se píše, slabiku po slabice. V některých případech je však třeba detailnějšího vysvětlení. V tomto případě na to lze upozornit pomocí pojmenování hlásek.

Diakritické symboly

Diakritické symboly používané v češtině se nazývají:ˇ háček, ´ čárka, o kroužek

Hlásky

Samohlásky

Samohlásky dělíme na krátké a, e, i, y, o, u a dlouhé á, é, í, ý, ó, ú/ů. Dlouhé samohlásky jsou asi 1,75 krát delší než jejich krátké protějšky. V češtině také existují tři dvojhlásky: ou, au, eu.

Samohlásky i a y (nebo í a ý) se vyslovují stejně.

Samohlásky ú a ů se vyslovují stejně. Jejich písemná podoba pouze odráží rozdíly, které mezi nimi existovaly v minulosti.

V některých slovech se v češtině vyskytují skupiny samohlásek ie, ia, ii, io, iu. Čteme je následovně: ia [ija] – fialový, ie [ije] – Itálie, ii [iji] – v Anglii, io [ijo] – rádio, iu [iju] – v rádiu.

Souhlásky

České souhlásky dělíme na tvrdé (h, ch, k, r, g, d, t, n), měkké (ž, š, č, ř, ď, ť, ň, c, j) a obojetné (b, f, l, m, p, s, v, z).

Písmeno ch, které představuje jednu hlásku, a v české abecedě má vyhrazeno zvláštní místo hned po h.

Hlásky p, t, k vyslovujeme bez aspirace (bez přidaného proudu vzduchu).

Jak se vyslovuje ď, ť, ň?
Pro správné vyslovení ď, ť a ň imitujte zvuky po učiteli tak, že se přední částí jazyka dotýkáte přední části dásňového oblouku a zároveň máte špičku jazyka pod předními horními zuby. Takto docílíte vyslovení podobných zvuků jako d, t, n, jen měkčích.

Kdy se vyslovuje ď, ť, ň?
Pokud je v textu ď, ť, ň jako ve slovech: ďábel, ťukat, Plzeň.
Pokud je v textu d, t, n + ě jako ve slovech: děkuju, těžký, někdo.
Pokud je v textu d, t, n + i/í jako ve slovech: divadlo, dítě, tisk, tíseň, nikdo, nízký.

Výjimku tvoří tzv. „internacionální slova“ přejatá z cizích jazyků, například: tenis [tenys], diktát [dyktát], tip [typ].

Jak se vyslovují slabiky bě, pě, vě, mě?
Bě, pě, vě, mě se čte [b´ie, p´ie, v´ie, mn´ie] jako ve slovech: oběd, jít pěšky, člověk, město.

Asimilace a volné vyznění souhlásek

V češtině existuje jev zvaný asimilace. K pochopení asimilačních pravidel je nutné znát rozdíl mezi znělými a neznělými souhláskami. Porovnejte znělé – neznělé souhlásky: b – p, v – f, d – t, ď – ť, z – s, ž – š, g – k, h – ch.

Asimilace souhlásek

Pokud po sobě ve slově následují dvě souhlásky, druhá souhláska mění znělost předcházející souhlásky, a to následovně, například: vklad [fklat], tužka [tuška], kdo [gdo], sbírat [zbírat].

Pozor: K asimilaci dochází také u některých předložek, například v kanceláři [fkanceláři], z České republiky [sčeské republiki]. Pokud po znělé předložce následuje slovo začínající na samohlásku, vyslovuje se tato souhláska (na konci předložky) jako neznělá s takzvaným rázem, například z Anglie [s´anglije], z Itálie [s´itálie].

V tomto pravidle existují regionální rozdíly, například pozdrav na shledanou se v Čechách vyslovuje [naschledanou] a na Moravě [nazhledanou].

Volné vyznění souhlásek

Znělé souhlásky na konci slova se vyslovují jako jejich neznělé protějšky: b > p, d > t, ď > ť, g > k, h > ch, v > f, z > s, ž > š. Například: Jakub [Jakup], oběd [obět], tedˇ [teť], Oleg [Olek], břeh [břech], Václav [Václaf], kvíz [kvís], když [gdyš].

Přízvuk v češtině

Naprostá většina českých slov má přízvuk na první slabice, například městí, situace, analýza. Výjimku tvoří pouze hrstka nepřízvučných slov, která se v češtině určitým způsobem řadí v druhé logické pozici ve větě.Ve spojení předložky a dalšího slova je přízvuk na předložce, například ve škole.

Rozšíření jednopísmenných prepozic

Jednopísmenné prepozice se kvůli výslovnosti rozšiřují, pokud následující slovo začína na dva a více konsonantů, na stejnou hlásku nebo na jejího znělého, respektive neznělého partnera. Například:
k > ke: ke škole, ke kamarádovi, ke galerii
v > ve: ve středu, ve škole, ve vlaku, ve Francii
s > se: se školou, se sestrou, se zahradou
z > ze: ze školy, ze zahrady, ze stadionu

Nahoru