Přeskočit menu

Stát a jazyk

Čeština jako národní jazyk a její stratifikace

Čeština jako národní jazyk má různé podoby (variety), které se liší v jazykových prostředcích, v komunikačních situacích, kdy se používají, nebo regionálně či sociálně.

  • Podle převažujícího média komunikace rozlišujeme češtinu mluvenou a psanou.

    V běžné mluvené komunikaci je na většině území přirozené používat prostředky, které se v psané podobě téměř nevyskytují (lidma, bysme, mladej, vokno, furt apod.). Naopak neobvyklé by bylo v primárně mluvené podobě používat ty prostředky, které se objevují zejména v češtině psané a v mluvené češtině jsou velmi řídké (titíž, nýbrž, jenž apod.).

    Standardní čeština zahrnuje jazykové prostředky, které v určitém typu textu v určité komunikační situaci převažují.

    Spisovná čeština je prestižním útvarem českého jazyka. Tento termín je užíván pro formu českého jazyka používanou ve veřejné komunikaci (převážně psané) oficiálního charakteru. Spisovná čeština je kodifikována (zachycena a normována) v Pravidlech českého pravopisu a slovnících (Slovník spisovného jazyka českého pro školu a veřejnost, Slovník spisovné češtiny, Nový akademický slovník cizích slov aj.). Kodifikací se zabývá Ústav pro jazyk český Akademie věd ČR.

  • Podle regionu, kde se daná podoba užívá, rozlišujeme v češtině regionálně omezené útvary (dialekty, interdialekty) a celonárodně srozumitelné a používané prostředky.

    Nadnářečí (interdialekty)

    Interdialekty vznikají postupným sbližováním jednotlivých nářečí a také pronikáním prvků spisovné češtiny do tradičních nářečí.

    Obecná čeština je forma českého jazyka, která se používá v neformální mluvené komunikaci. Jedná se o interdialekt používaný především v Čechách a na západní Moravě. Užívá jí i velká část zahraničních Čechů. Obecná čeština vznikla přirozeným vývojem bez přímých zásahů lingvistů (na rozdíl od češtiny spisovné).

    Příklady:

    Spisovná čeština: být, otevřít okno, řekl, jablko, osm

    Obecná čeština: bejt, votevřít vokno, řek, japko, vosum

    Nářečí

    Čeština má mnoho nářečí, která jsou si navzájem většinou srozumitelná. Vlivem médií a obecné češtiny (viz dále) se rozdíly mezi nimi stírají.

    Tradiční česká nářečí jsou teritoriálního charakteru a jsou přenášena převážně ústní tradicí.

    Rozdělují do 4 skupin:

    1. Česká nářeční skupina (s obecnou češtinou jako interdialektem)
    2. Středomoravská nářeční skupina (hanácká)
    3. Východomoravská nářeční skupina (moravskoslovenská)
    4. Slezská nářečí (lašská)

    Příklady:

    Spisovná čeština: Dej mouku ze mlýna na vozík.

    1. Dej mouku ze mlejna na vozejk.
    2. Dé móku ze mléna na vozék.
    3. Daj múku ze mlýna na vozík.
    4. Daj muku ze młyna na vozik.
  • Podle situace, ve které se daná podoba užívá, rozlišujeme v češtině několik různých variet – sociolektů (sociálních nářečí).

    Sociolekty jsou nespisovné útvary jazyka charakteristické pro určitou zájmovou nebo profesní skupinu uživatelů. Od spisovné češtiny se liší především v oblasti slovní zásoby.

    V rámci sociolektů můžeme rozlišovat 3 skupiny:

    1. Profesní mluva – nespisovné odborné výrazy charakteristické pro určité zaměstnání (např. mluva horníků, železničářů, zdravotníků)
    2. Slang – mluva příslušníků určité zájmové skupiny (např. mluva trampů, studentů, hudebníků)
    3. Argot – pochází z kriminalizovaného prostředí, účelem je nesrozumitelnost pro nezasvěcené osoby (např. mluva světských, vězeňský a kriminální slang)

    Příklady:

    1. fiřt (strop), glajze (koleje), jipka (jednotka intenzivní péče), dezina (dezinfekce)
    2. usárna (americká vojenská torna), medina (lékařská fakulta), zápich (zápočet), škopky (bicí)
    3. vybílit káču (vykrást trezor), krochna (pistole), fízl / švestka (policista)

Užitečné odkazy:

  • Mapa nářečí češtiny na stránkách Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR - www.ujc.cas.cz
  • Stav českých nářečí v 60.–70. letech 20. století zachycuje šestidílný Český jazykový atlas, jehož poslední svazek je doplněn i audionahrávkami. Atlas je k dispozici online na http://cja.ujc.cas.cz/cja.html.

Výběrová literatura:

  • HAUSENBLAS, Karel – KUCHAŘ, Jaroslav a kol. Čeština za školou. Praha, Orbis, 1974.
  • ČMEJRKOVÁ, Světla – DANEŠ, František – KRAUS, Jan – SVOBODOVÁ, Ivana. Čeština, jak ji znáte i neznáte. Praha, Academia, 1996.
  • HUBÁČEK, Jaroslav. O českých slanzích. Ostrava, Profil, 1981.
  • HUBÁČEK, Jaroslav. Malý slovník českých slangů. Ostrava, Profil, 1988.
  • CHLOUPEK, Jan. Knížka o češtině. Praha, Odeon, 1974.
  • OUŘEDNÍK, Patrik. Šmírbuch jazyka českého. Praha, Ivo Železný, 1992. Slovník výrazů z oblasti argotu, slangu a „nekonvenční češtiny“ z let 1945 až 1989.
  • SGALL, Petr – HRONEK, Jiří. Čeština bez příkras. Jinočany, H+H, 1992.
Nahoru