Přeskočit menu

Stát a jazyk

Historie češtiny

Čeština je slovanský jazyk a jako taková se vyvinula koncem prvního tisíciletí ze starého slovanského jazyka, tzv. praslovanštiny. Tou dobou již existovalo na českém území písemnictví zásluhou věrozvěstů Cyrila (Konstantina) a Metoděje, kteří roku 863 přinesli na své misii na Velkou Moravu písmo (hlaholici) a přeložili do tzv. staroslověnštiny řadu křesťanských textů. Staroslověnština vycházela pravděpodobně z jihoslovanského dialektu (Cyril a Metoděj přišli na Velkou Moravu ze Soluně), zatímco pračeština byla západním dialektem praslovanského jazyka. V tomto období však byly slovanské jazyky (resp. dialekty praslovanštiny) stále vzájemně srozumitelné. Staroslověnština se pod označením „církevní slovanština“ používá dodnes, ovšem pouze jakožto bohoslužebný jazyk pravoslavné a řeckokatolické církve. Užívání staroslověnštiny jakožto církevního jazyka trvalo na českém území pouze do roku 1097, kdy byli z rozhodnutí knížete Břetislava II. vyhnáni slovanští mniši ze Sázavského kláštera. Od té doby byla jako církevní a spisovný jazyk užívána latina spolu s písmem latinkou.

Vzdělanost a písemnictví se v té době omezovalo pouze na úzkou skupinu osob, především duchovních. První česky psanou památkou jsou 2 věty ze zakládací listiny litoměřické kapituly z roku 1057, které jsou však pravděpodobně mladší, zřejmě až z 12. století. Zní: Pavel dal jest Ploškovicích zemu. Vlach dal jest Dolas zemu Bogu i svjatemu Scepanu se dvema dušníkoma Bogucos a Sedlatu. Dále se dochovaly posměšné přípisky z chorální knihy svatojiřské (Svatojiřské přípisky) z konce 13. století. Tyto texty byly psány tzv. primitivním pravopisem, využívajícím latinku i pro zápis těch hlásek, které v latině neexistovaly.

Ve 14. století se začíná čeština prosazovat jak v literatuře, tak v úředním styku. Z tohoto období jsou zachovány česky psané knihy. Karel IV. nechává vyhotovit první překlad Bible do češtiny. Začíná se užívat spřežkový pravopis. Na přelomu 14. a 15. století podporuje Jan Hus reformu českého pravopisu, který by do češtiny zavedl diakritická znaménka.

K zásadnímu rozvoji česky psané literatury dochází po vynálezu knihtisku v 15. století. Nově je přeložena Bible (tzv. Bible Kralická – jde o první překlad Bible do češtiny, který nebyl pořízen z latiny, nýbrž z původních jazyků).

Po porážce stavovského povstání v roce 1620 docházelo k postupnému úpadku česky psané literatury, zvláště v důsledku emigrace české nekatolické inteligence (Jan Amos Komenský, Pavel Stránský aj.). Přesto však i v této době vycházela česká literatura, která ovšem podléhala přísné cenzuře. V roce 1627 a 1628 byla Obnoveným zřízením zemským zavedena němčina jako druhý úřední jazyk v Čechách a na Moravě. V praxi však byla postupem času v této funkci používána zejména němčina. Snahy o zavedení němčiny jako úředního jazyka ve všech zemích habsburské monarchie se objevují v 18. století (Marie Terezie, Josef II.). Toto úsilí se však ukázalo jako nereálné. Zrušení nevolnictví umožnilo pak na konci 18. století vznik hnutí označovaného jako národní obrození.

Národní obrození představuje epochu, v jejímž průběhu došlo k zásadní restauraci českého jazyka jakožto jazyka literárního i jakožto jazyka úředního. Důležitým milníkem bylo vydání gramatiky českého jazyka, kterou vytvořil Josef Dobrovský (ironií dějin je to, že tato gramatika je psána německy). Další snahy jsou spojeny se jménem Josefa Jungmanna, který vedl skupinu obrozenců, díky jejímuž úsilí vznikl pětidílný Slovník česko-německý. Docházelo k rozvoji moderní literatury (např. dílo Karla Hynka Máchy v duchu romantismu) i publicistiky. Byla provedena také reforma spisovného jazyka na základě Bible Kralické a podoba tehdejší češtiny víceméně odpovídá podobě češtiny dnešní.

Dobrovského spolupracovníci díky své specializaci pomáhali restaurovat český jazyk natolik, že bylo možné v češtině vyjádřit moderní vědecké a filozofické poznatky. Velkou měrou tomu bylo díky vytváření odborné české terminologie, která do té doby prakticky neexistovala. Za všechny zmiňme práci bratrů Jana Svatopluka a Karla Bořivoje Preslových. První z nich se věnoval zejména mineralogii, chemii, zoologii a botanice. Řada z jeho pojmenování je dosud živá a užívaná, např. kopretina, kukuřice, tuleň, vorvaň, myš domácí nebo klokan. Češi jsou spolu s Chorvaty, kteří Preslovo slovo převzali, údajně jediným národem na světě, který nemá název pro klokana odvozený od gangurru z jazyka Guugu Yimithirr.

Nahoru