Přeskočit menu

Stát a jazyk

Čeština jako slovanský jazyk

Čeština patří mezi slovanské jazyky (které jsou součástí indoevropské jazykové rodiny), které se vyznačují bohatě rozvinutou flexí, neboli principem „ohýbání“ slov. Jedno slovo (např. pes) tak existuje v celé řadě jiných forem (psa, psovi, psem, psi, psy atd.) podle toho, jakou gramatickou nebo syntaktickou funkci vyjadřují. Čeština má dvě čísla (singulár a plurál), v nichž rozlišuje sedm pádů (celkem tedy jedno slovo může mít až 14 různých forem, ale v praxi jsou mnohé formy homonymní a funkce slova se odvozuje z kontextu). U sloves pak rozlišuje (jako jiné indoevropské jazyky) tři osoby (první, která odkazuje k mluvčímu, druhou, která odkazuje k posluchači, a třetí, která odkazuje k subjektům, které se aktuálně komunikace neúčastní), dvě čísla (singulár a plurál), tři časy (minulý, přítomný a budoucí).

Slovanské jazyky se dělí do tří skupin: a) skupina západoslovanská, kam patří vedle češtiny také polština a slovenština (také lužická srbština a kašubština), b) východoslovanská (ruština, běloruština a ukrajinština), c) jihoslovanská (srbština, černohorština, bosenština, chorvatština, makedonština a bulharština).

Jazykem, který je češtině nejbližší, je slovenština. Uvádí se, že si mluvčí, aniž by kdy studovali ten druhý jazyk, jsou schopni porozumět z 95 %. To je dáno mj. i skutečností, že od r. 1918 do r. 1992 byly Česko a Slovensko součástí jednoho státu se dvěma úředními jazyky. Česky a slovensky vysílaly i hromadné sdělovací prostředky, jako je rozhlas (vysílá od 18. 5. 1923) nebo televize (pravidelně vysílá od 25. 2. 1954).Pro slovanské mluvčí je relativně méně obtížně naučit se mluvit česky díky příbuznosti jejich mateřského jazyka a češtiny a jejich systémové podobnosti. Na druhou stranu je pro ně obtížnější odnaučit se řadě slovanských intruzí, typicky různým koncovkám flektivního systému nebo přízvuku. Tento problém naopak nemají ne-slovanští mluvčí, kteří se učí česky takříkajíc „z ničeho“. Metaforicky lze proces učení se českému jazyku pro ne-slovanské mluvčí přirovnat ke stavbě domu na (víceméně, dle země původu a dle znalosti jiných jazyků) zelené louce, v případě slovanských mluvčí jde pak spíše o rekonstrukci domu.

Slovní zásoba je převážně slovanského původu. Čeština a příbuzná slovenština uchovávají až 98 % praslovanské slovní zásoby, nejvíce ve srovnání s ostatními slovanskými jazyky. Řadu slov čeština přejala z jiných jazyků, zejm. (pokud jde o odborné termíny) z řečtiny a z latiny (např. filozofie nebo škola), němčiny (šunka), ruštiny (vzduch), italštiny (hudební terminologie), francouzštiny (výrazy z oblasti módy) a angličtiny (sportovní výrazy a v poslední době výrazy z oblasti IT).

Kolik má čeština slov, není možné určit (čeština se – jako každý živý jazyk – stále vyvíjí), uvádí se však, že čeština má cca 300 000 slovních kořenů (tedy jakýchsi slovních základů, z nichž se pomocí koncovek vytvářejí konkrétní podoby slova). Zatím nejrozsáhlejší Příruční slovník jazyka českého, postupně vydaný v letech 1935–1957, má zhruba 250 000 hesel. Zahrnuje slova vyloženě periferní (tedy taková, která zná a používá minimum mluvčích), na druhou stranu neobsahuje některá slova všeobecně používaná a populární (např. vulgarismy). Zaměřuje se totiž na popis spisovné slovní zásoby na základě výtahů z beletrie, časopisů a částečně novin. Slovník spisovného jazyka českého, jehož první vydání vyšlo v letech 1960–1971, druhé vydání v roce 1989, má přibližně 192 000 hesel. Rozsahem nejmenší Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (první vydání 1978, druhé, upravené vydání 1994) obsahuje zhruba 48 000 hesel představujících jádro spisovné slovní zásoby. Celkový počet slov českého jazyka se odhaduje na 2 miliony.

Užitečné odkazy:

Nahoru